NECHCI ZPÍVAT SLAĎÁKY
Zpívat si každou volnou chvíli- to je pro Billa typické. Sám říká, že když člověk zpěv miluje a je pro něj vším, je vlastně automatické, když si prozpěvuje, kde se jen dá- v koupelně, na hotelovém pokoji, při cestě autem... Poslouchat sám sebe mu ale občas dělalo problémy. "Ze začátku jsem svůj hlas nemohl slyšet," vypráví Bill. "Připadalo mi, jako bych to nezpíval já, ten hlas mi byl cizí. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykl a dokázal svůj zpěv sám posoudit. Co mi ale vadí pořád, je vidět a slyšet se při rozhovorech v televizi nebo v rádiu. To je fakt šílený! A ty mimiky a úšklebky, který dělám... Musím si na to dávat pozor. Občas se musím smát sám sobě." Momentálně si navíc Bill zvyká na svůj hlas. "Jak člověk dospívá, hlas se mu mění," říká. "Mám ho teď o něco hlubší a proto několik písní hrajeme s kluky níž. Škoda, že už nemůžu zpívat tak hezky vysoko jako dřív. Ale do lubších tónů dokážu dát víc emocí a to se mi moc líbí. I když je to namáhavější." Spoustu čau věnuje Bill psaní tetů pto Tokio Hotel. "Někdy to jde samo, jindy mi trvá dlouho, než zplodím něco pořádného. Když mám třeba špatnou náladu a něco napíšu, musím si to pak po sově několikrát přečíst. Občas si totiž nejsem jistý, jestli to, co ze mě vyjde, můžu našim fanouškům vůbec zazpívat. Nesmí to být agresivní, ale ani přeslazený. Jde mi o to předat ostatním svoje pocity. Chci, aby naše muzika byla pro fanoušky opravdu cool. Rozhodně nechci zpívat slaďáky."
MÍSTO ZPĚVU OBČAS ŘVU
Ještě nedávno Bill s Tomem využili každé příležitosti, aby mohli živě vystupovat. "Byli jsme na každý vesnický slavnosti, která se v nšem okolí konala," vzpomíná Bill. "A bylo nám jedno, jestli hrajeme jen pro pět lidí. Stát na velkém pódiu před tisícovým davem byl náš velký sen a vůbec jsme netušili, že se tak brzy splní." Koncerty si teď Bill vychtnává ze všech Tokiáků nejvíc. "Když po koncertu přijdu z pódia do šatny, ani nevím, jaké to vůbec bylo. Jsem úplně v tranzu. Nevím, jak jsem zpíval, hýbal se... Hodně se nechávám řídit energií a náladou publika. Fanoušci mě dokážou dokonale strhnout. Pak přestávám zpívat a doslova řvu. Někdy to odnesou i moje hlasivky, skoro je ztrácím. Před několikatisícovým publikem zpívám daleko hlasitěji něž v nějakém mlém sále, takže z toho kolikrát chraptím." Ze všeho nejvíc Bill při koncertech miluje možnost být v kontaktu s fanoušky. "Je skvělý, když můžu lidi v koncertní hale ovlivnit v tom, jak se baví, jak se chovají... A podle toho pak i ragovat. To v televizi na playback nejde. Tam je to daný, strnulý, a to mě nebaví." Nedávno si Tokio Hotel pořídili vlastní pódium, které si na svá velká vystoupení přivážejí. Patří k němu nejen aparatura, ale také promítací plátna a spousta velkých světel, které dělají tokiáckou show ještě hustější. "Miluju, když můžu na pódiu běhat. Jen tak stát před mikrofonem, to není nic pro mě. Ale lítat mezi blikajícími světly v barevném kouři, to je fakt úžasný."
Dál Bill vypráví, že je mu příjemný, dyž se šecka pozornost soustředí na něj, ale na druhou stranu má zase o mnoho makačky navíc. Třeba zmiňovaná spolupráce s publikem, děkovný proslovy... Občas prej umravňuje menší výměny názorů, ale když se pohádaj, na koncertech na sobě nedaj pranic znát. A že neřeší kritiky výho hlasu, zpívá prei tag, jak ho to baví a jag se mu líbí. A pokud se to líbí i nám fanouškům, je šťasnej na plný volume x))
